Nekousavě kousati
Čt 25. 6.
- Ne 22. 5.
Dar V. Preclíka Královéhrad. kraji
autorka textů k výstavě: Kateřina Křížkovská
architektura výstavy: Kateřina Křížkovská, Petra Příkazská a Anna Zemanová
Expozice sestavená ze sbírky Galerie Vladimíra Preclíka, kterou sám autor věnoval v roce 2008 Královéhradeckému kraji, předkládá divákům dobrý přehled jeho celoživotního díla. Vladimír Preclík (1929 Hradec Králové – 2008 Praha) patří mezi významné představitele českého moderního umění.
Nejprve v roce 1943 nastoupil do učení v řemesle řezbářském a pozlacovačském v Hradci Králové. Od roku 1946 studoval na Vyšší průmyslové škole sochařsko-kamenické v Hořicích a v roce 1950 pokračoval ve studiích na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové v sochařském ateliéru Josefa Wagnera. Vedle prostorové tvorby se věnoval také malbě, kresbě, grafice a literatuře, byl jedním ze zakladatelů a organizátorů Hořického sochařského sympozia a podílel se rovněž na výchově mladé umělecké generace jako profesor a děkan Fakulty výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně.
V roce 1954 založil s několika spolužáky a studenty ateliéru monumentální malby Emila Filly výtvarnou skupinu Trasa (1954–1970), jejímž cílem bylo vyrovnání se s formálními podněty předválečné umělecké scény, silný akcent exprese i vyjádření vztahu k prostým, každodenním věcem. Z poválečných tendencí byl společnou platformou neorealismus. Myšlenka navázat na oficiálně odmítané moderní umění vyústila u Preclíka v cyklus Česká avantgarda, soubor sochařských portrétů osobností předválečné kultury s využitím kubistického tvarosloví.
V 60. letech pracoval především se dřevem v monumentálním rozměru. Specializoval se na techniku asambláže nikoli s nalezenými či industriálními předměty, ale s vlastními rukodělnými výrobky. Pro díla z tohoto období je typická barevná povrchová úprava. Normalizační léta znemožnila veřejnou prezentaci. Preclík se proto uzavřel ve vnitřním exilu v sochařském ateliéru v Popovicích u Prahy. Věnoval se víc kresbě a grafice, monumentální sochy nahradil pracemi menších rozměrů, často až cizelérského charakteru. V názvech svých prací tohoto období odhaluje svůj vypravěčský talent odrážející vnitřní smíření a laskavý humor.
autorka textů k výstavě: Kateřina Křížkovská
architektura výstavy: Kateřina Křížkovská, Petra Příkazská a Anna Zemanová
Expozice sestavená ze sbírky Galerie Vladimíra Preclíka, kterou sám autor věnoval v roce 2008 Královéhradeckému kraji, předkládá divákům dobrý přehled jeho celoživotního díla. Vladimír Preclík (1929 Hradec Králové – 2008 Praha) patří mezi významné představitele českého moderního umění.
Nejprve v roce 1943 nastoupil do učení v řemesle řezbářském a pozlacovačském v Hradci Králové. Od roku 1946 studoval na Vyšší průmyslové škole sochařsko-kamenické v Hořicích a v roce 1950 pokračoval ve studiích na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové v sochařském ateliéru Josefa Wagnera. Vedle prostorové tvorby se věnoval také malbě, kresbě, grafice a literatuře, byl jedním ze zakladatelů a organizátorů Hořického sochařského sympozia a podílel se rovněž na výchově mladé umělecké generace jako profesor a děkan Fakulty výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně.
V roce 1954 založil s několika spolužáky a studenty ateliéru monumentální malby Emila Filly výtvarnou skupinu Trasa (1954–1970), jejímž cílem bylo vyrovnání se s formálními podněty předválečné umělecké scény, silný akcent exprese i vyjádření vztahu k prostým, každodenním věcem. Z poválečných tendencí byl společnou platformou neorealismus. Myšlenka navázat na oficiálně odmítané moderní umění vyústila u Preclíka v cyklus Česká avantgarda, soubor sochařských portrétů osobností předválečné kultury s využitím kubistického tvarosloví.
V 60. letech pracoval především se dřevem v monumentálním rozměru. Specializoval se na techniku asambláže nikoli s nalezenými či industriálními předměty, ale s vlastními rukodělnými výrobky. Pro díla z tohoto období je typická barevná povrchová úprava. Normalizační léta znemožnila veřejnou prezentaci. Preclík se proto uzavřel ve vnitřním exilu v sochařském ateliéru v Popovicích u Prahy. Věnoval se víc kresbě a grafice, monumentální sochy nahradil pracemi menších rozměrů, často až cizelérského charakteru. V názvech svých prací tohoto období odhaluje svůj vypravěčský talent odrážející vnitřní smíření a laskavý humor.
